Vitejte na mem blogu, zamerenem hlavne na BJD panenky(ball jointed dolls)

Prosinec 2011

Marycka Magdonova

19. prosince 2011 v 18:39 | Petr Bezruc |  A co Ja?
No a dalsi basen, kterou mi maminka rikala uz snad v perince. Dokazala jsem mamku posloucha cele hodiny

Šel starý Magdon od Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou z ní vyletěl ven.
Plakala Maryčka Magdonova.
Vůz plný uhlí se v koleje zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.
Kdo se jich ujme a kdo jim dá chlév?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce také,
tak jak ty, Maryčko Magdonova?
Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho pobiti dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?
Maryčko, mrzne a není co jíst...
Na horách, na horách plno je dřeva...
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?
Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má na rameni, na čapce peří,
drsné čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?
Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?
Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
ze síňky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?
V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chléb?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě, Maryčko Magdonova?
Maryčko, po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?
Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!
Na starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova

Ostrava

19. prosince 2011 v 18:35 | Petr Bezruc |  A co Ja?
No a jako stary ostravak mam rada i Bezruce. Do Opavy jsem chodila do skoly a u jeho pomniku jsme kazdou svacinu kourili :-D No jo hloupe decka. Ne ze bych kourila s nima, ale proste jsme se tam vsichni slezli.

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.

Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.

Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce,
z krve mé a z mého potu.

Sto roků v kopalně mlčel jsem,
kdo mi těch sto roků vrátí?
Když jsem jim pohrozil kladivem,
kdekdo se začal mi smáti.

Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,
pro pány dřel se jak prve -
máchl jsem kladivem - teklo to v ráz
na Polské Ostravě krve!

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
nech je vám Petr neb Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel,

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
hlubokých páni vy dolů,
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spolu!

Balada o ocich topicovych

19. prosince 2011 v 18:29 | Jiri Wolker |  A co Ja?
Dalsi ma milovana je tato. Vzdycky jsem si toho topice predstavovala, jako silene uzasneho chlapa. Asi neco jako mojeho tatku :-) To uz asi tak byva, ze holcicky vidi v tatincich ty idealy. A ze se tatka taky nadrel. Ted uz je z nej Robokop. :-D Skoro kazdy kloub v tele ma titanovy :-D Ale oci nastesti zustaly :-D

Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí sých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.
"Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!"
Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.
"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k oltáři,
jako dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly."
Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel, aby jim patřil.
A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti,
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhelné kusy
přikládá, neví snad o tom, - spíš musí,
neboť muž vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc z obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:
"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, - nevidím!"
Sběhli se soudruzi
přestrašení celí,
dvěma nocemi
domů jej odváděli.
Na prahu jedné noci
žena s děckem sténá,
na prahu druhé noci
nebesa otevřená.
"Antoníne,
muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš
v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
ohněm a lopatou?
Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?"
Neslyší slepec, - do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,
to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.
Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:
Ženo má, - ženo má,
neplač!

U rengenu

19. prosince 2011 v 18:23 | Jiri Wolker |  A co Ja?
Dalsi ma oblibena basen je od mladickeho Jiriho Wolkera. Celkove jeho basne miluju.
Je tak pravdiva a smutna.

To není Faustova jizba a duše zde nevchází v prokletí,
to je Roentgenův přístroj s magickou krásou XX. století,
ultrafialové paprsky pronikají tu maso, svaly a blány,
lidské tělo se zde otvírá jak dopis zašifrovaný,
neboť dnes tělo je duše a na něm psáno jest,
zda člověk se narodil pro štěstí anebo pro bolest.

"Pane doktore, tak těžko mi je,
jako bych v prsou olovo měl a zmije.
Otevřte tělo mé paprsky zářivými
a povězte, co vidět mezi nimi!"

"Co vidím, dělníku, to tvoje plíce jsou.
Fabrika ti je popsala dýmem a sazemi.
Slyším v nich svištění transmis a stroje, které řvou,
že chudý jen dřinu má na zemi.
Co vidím, dělníku, to tvoje plíce jsou,
prožrané hladem a tuberkulosou.
Umřeš."

"Nemoc a smrt - to těžké břímě jest,
však nadto těžšího cos musím v sobě mít.
Lékaři, dejte hlouběj prosvítit
tělo mé paprsky zářivými
a povězte, co mezi nimi!"

"Co vidím, dělníku, to tvoje srdce jest,
zdupané semeno, jež strašně chtělo kvést
do světa zdravého, do lásky a žití,
kde možno ženu, děti a soudruhy mít
a pro ně ruce své na chleba proměnit
a jíst ho se stolu, na který slunce svítí.
Co vidím, dělníku, to tvoje srdce jest
a srdce lehčej smrt dovede snést
než nemilovat."

"I tuto tíhu, lékaři, já znám.
Však hlouběj, ke dnu, tělo prosvěťte mi!
Nejtěžší břímě naleznete tam.
Sotva je unáším. A jsem si jist,
až vypadne, že rozkymácí zemi."

"Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist."

Cesticka k domovu

19. prosince 2011 v 18:16 | Ja teda fakt ne. Karel Vaclav Rais prece |  A co Ja?
Najak se uz nemuzu dockat domu. A tak se mi od dnesniho rana v hlave prehravaji nase ceske krasne basne. A nejvic Cesticka k domovu. :-)
Tuhle basnicku jsem mela vzdy hrozne moc rada. Asi nejake to vlastenectvi v sobe mam. Ne asi, ale urcite. Ja bych Cesko neopustila nikdy. To jen kvuli pana manzela musim tvrdnout za malym morem :-(

Cestička k domovu
známě se vine,
hezčí je, krásnější,
než všecky jiné.
Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.
A kdybych ve světě
bůhví kam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.
A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval.


Tema mesice Listopad na blogu BJDKingdom

8. prosince 2011 v 14:20 | Ja |  Asijske panenky
Konecne se po dlouhe dobe dostavam na pocitac. Uf.

Tem mesice bylo Nejlepsi pritel





´S nejlepším přítelem jsou i obyčejné chvilky zažitek´